Zodpovědné cestování

Kdo by nemiloval cestování? Zejména v době, kdy je dostupné skoro pro každého. Cestování rozšiřuje obzory, ničí stereotypy a předsudky, tedy za předpokladu, že necestujeme se zavřenýma očima. Jenže cestování s sebou přináší i určitou zodpovědnost, na kterou občas tak trochu zapomínáme. Každý z nás má rád jiný druh cestování, někdo plánuje cesty raději na vlastní pěst, někdo preferuje dovolenou zajištěnou profesionály, někdo rád šetří a někdo si zas rád dopřeje drahé služby nebo zboží. O tom, že jsme si onu dovolenou či dobrodružnou cestu právoplatně zasloužili poctivou (nebo nepoctivou) prací jistě není pochyb, přesto nesmíme zapomínat, že nám to nedává právo být na cestách sobečtí vůči zemi, kterou navštěvujeme.

Tenhle článek směřuji především k rozvojovým zemím, kde jsou lidé zvyklí žít jiným způsobem než my, přesto zodpovědné cestování zasahuje do všech koutů planety, i do prosperujících zemí jako je například Japonsko. Ráda bych vám představila konkrétní příklady toho, co zodpovědné cestování je a není. Věřím, že asi nikdo z nás by vědomě nic špatného neprovedl zvířatům ani lidem, jenže problém se nerodí z úmyslu, nýbrž právě z neznalosti.

Kvalitní nebo hladová káva?

Jistě mnozí z vás už slyšeli o cibetkové kávě, která je vyhlášená pro svoji jedinečnou přírodní fermentaci. Problém cibetkové kávy ovšem spočívá v její vysoké poptávce a také tomu, že cibetky jsou masožravé a kávová zrna jedí pro chuť. Aby byl trh dostatečně nasycen, cibetky jsou zavírány do klecí a místo přirozené stravy jsou nuceny pojídat především kávová zrna, kvůli čemuž musí nejen žít v zajetí, ale také hladovějí. Co mě ale doslova zaráží, je fakt, že tato káva nemá žádná ocenění od certifikovaných degustátorů. Některé cibetkové kávy jsou dokonce označovány znakem Fair Trade, což je v praxi ovšem neověřitelné. Nevěřme tedy slepě tomu, co se píše na obalu a raději sáhněme po kávě z ověřených zdrojů.

Fotka na instagram nebo šťastné zvíře?

Dalšími hojně vykořisťovanými, a troufám si říci utrápenými, zvířaty jsou sloni, za kterými denně přijíždějí stovky a možná tisíce turistů, aby se na nich povozili a udělali se krásnou fotku na instagram, kterou budou ostatní obdivovat. Co si ale nikdo z nich nejspíš neuvědomuje, je proces, jakým byl slon vychován. Aby velký slon poslouchal, musí být už jako mládě přivázán na řetěz a bičován, aby se naučil a dobře si zapamatoval, že nemůže utéct.

Sloní paměť totiž funguje tak, že dospělý jedinec si pamatuje, jak nemohl v mládí utéct. To, že má v dospělosti mnohem větší sílu a že už je přivázaný jen na provazu, ho nikdo nenaučil. Pro slona je přirozené válet se v bahně, stříkat na sebe vodu, otírat o stromy, pást se v přírodě a ne vozit lidi. Sloni, kteří jsou celý život na řetězu, často navíc trpí psychickou poruchou způsobující neschopnost pohybovat se samostatně a vlastně zůstávají naprosto nesvéprávní. Nejezděte na slonech a ani nechoďte na jejich představení do cirkusu. Raději si zjistěte, které chovatelské stanice slonům pomáhají, a ty podpořte svou návštěvou, při které budete moci slony například umýt a pozorovat jejich chování ve volné přírodě.

Ani takový fotokoutek se zvířaty není zcela nevinný. Jedna fotka zvířeti přece nemůže ublížit, možná si říkáte, ale představte si, že ta roztomilá sovička sedí připoutaná na větvi každý den sedm dní v týdnu a za den si ji na ruku položí třeba padesát návštěvníků. Tím, že tento průmysl podpoříme, bráníme zvířeti volnému životu v jeho přirozeném prostředí. Navíc jsou tato zvířata na noc zavírána obvykle do klecí. A jaké to teprve musí být pro divoké šelmy, jako jsou například gepardi.

Krvelačný obchod

Teprve nově jsem se dozvěděla o tom, že jsou v Indonésii populární výrobky ze želvoviny. Zakoupením produktu ze želvoviny doslova podporujete týrání želv. Želvovina se získává krutým způsobem, který spočívá v položení živé želvy na žhavá kamna krunýřem dolu, dokud se želvovina nezačne sama odlupovat. Tyto želvy jsou následně vhozeny do moře, kde pomalu umírají až tři dny. O zabíjení slonů kvůli slonovině se myslím ani rozepisovat nemusím. Než se budete rozplývat nad krásou přírodních materiálu, zjistěte si nejdříve, odkud pocházejí a jak se vlastně získávají.

Podobně kruté je i získávání žraločích ploutví v Japonsku, kde se z ploutví vaří žraločí polévka, která je považována za místní specialitu. Podle Japonců mají mít žraločí ploutve omlazující účinek, a tak se opět setkáváme s doslova krvelačným marketingem, díky kterému japonské kuchyně vydělávají spoustu peněz. Co jistě zákazníci místní kuchyně ale neví, nebo je to jednoduše nezajímá, jsou žraloci, kteří byli vhozeni zpátky do moře poté, co jim byly ploutve odřezány zaživa. Důvodem, proč Japonci nezabijí žraloka a nevyužijí jeho maso, je ten, že maso se rychle kazí, a tak není pro obchodníky atraktivní.

Úmysl nesvětí důsledky

Dalším faktorem, kterým můžeme zemi ublížit, jsou paradoxně peníze. Nejhorší, co asi můžeme udělat, je dát peníze chudým dětem. Děti je odevzdají rodičům, kteří zjistí, že se takto mohou uživit, a přinutí svoje děti žebrat místo toho, aby je poslali do školy. Vy jste tak laskavým darem možná zkazili život nevinnému dítěti. Stejně tak je tomu s krmením divokých zvířat. Krmením zvířat žijících v přírodě je jen odsuzujeme k záhubě. Protože stejně jako váš domácí pejsek si tato zvířata zvyknou, že je člověk nakrmí, jenže na rozdíl od vašeho domácího miláčka, divoká zvěř potřebuje lovit, což jí krmením bohužel odnaučíte.

Ani přeplácení obyvatel v chudých zemích nevěstí nic dobrého. Pro nic za nic se neříká, že peníze kazí charakter. Pokud si zajdeme například ke kadeřníkovi v přepočtu za pár korun a z vděčnosti zaplatíme trojnásobek, kadeřník následně svoji cenu zvýší a místní obyvatelé si ho už nebudou moci dovolit. Nemusí to být zrovna kadeřník, ale kdokoliv jiný. Zkusme svoji vděčnost projevit jinak než penězi, například osobním dárkem, ale myslím, že i upřímný úsměv a poděkování často postačí (po tom, co zaplatíme požadovanou částku samozřejmě). Ne v každé zemi je totiž vhodné nechávat dýško, a ne každý dobrý úmysl musí mít dobrý dopad.

Cestování zadarmo není hrdinství

Opakem přeplácení obyvatel je cestování zadarmo. Já sama na cestách šetřím a neutrácím zbytečné peníze za „turistické lapače“, ale zároveň necestuji zadarmo a za ubytování i jídlo si vždy zaplatím. Možná vám to připadá jako samozřejmost, ale pro spoustu cestovatelů je výzvou cestovat zadarmo – bydlet zadarmo a jíst zadarmo. Dokonce jsou dnes populární soutěže, jak procestovat co nejvíce zemí za co nejméně peněz. Já v tom ale žádné hrdinství nevidím. Pokud navštěvujeme nějakou zemi, mělo by být naší slušností v té zemi nějaké peníze zanechat jako vděčnost za možnost ji navštívit. Přece chceme být vítanými návštěvníky a ne jen vykořisťovateli ze zahraničí.

O tomto tématu mluví hezky především cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura, který sice často bydlí u lidí doma a cestuje především stopem nebo pěšky, jenže ne proto, aby ušetřil, ale aby poznával lidi. Své hostitele nechce penězi urazit, a tak nechává peníze v zemi jiným způsobem. Navštívit zemi a nenechat tam ani korunu je i dle mého názoru sobecké, zejména pokud si ještě nějakým způsobem díky návštěvě země vyděláváte (fotografiemi, videi, přednáškami, apod.). Můžeme například podpořit místní obchodníky zakoupením jejich produktu, místo těch, které jsou do země dováženy pro cizince, nebo třeba přispět na nějakou charitu.

Šetrnost k přírodě  

O problematice plastů a odpadků se asi rozepisovat ani nemusím, omezování odpadu především v místech, kde s ním ještě neumějí bojovat, by pro nás mělo být samozřejmostí. Ještě bych ale ráda zmínila kosmetiku, která může ničit přírodu. Mluvím zejména o opalovacích krémech, které zůstávají ve vodě a ničí mořské korály. Z tohoto důvody bychom měli vyhledávat krémy ekologické, které přírodě neškodí.

Určitě se najde ještě spousta jiných způsobů, jak přistupovat k zodpovědnému cestování, ale prvním krokem je se nad svojí zodpovědností vůbec zamyslet a přijmout ji. Jistě na další způsoby už přijdete sami na cestách, protože stačí jen chtít. Na cestách bychom po sobě neměli zanechávat žádné stopy a domů si odvážet nejlépe jen vzpomínky a fotky, kterými nikoho neom ezujeme. Když se naučíme cestovat zodpovědně, možná se časem dokonce naučíme, jak jiným zemím na cestách třeba i pomáhat.

A jestli máte nějaké další tipy k zodpovědnému cestování, můžete mi je napsat do komentáře.

2 komentáře

  • Nemůžu než souhlasit, hlavně s posledními dvěma odstavci. Pracuju v travel industry na Islandu a i když tu nejsme v rozvojové zemi, i tady se to projevuje. Poslední dobou to vypadá, že si tady z celého ostrova udělali turisti zábavní park na úkor místních. Naštěstí se to většinou neprojevuje nijak než jejich hloupoustí, ale občas tu musí místní, kteří pracují jako dobrovolníci v záchranných službách pomáhat turistům, kteří podcenili síly přírody anebo dělají úplné blbosti.
    Ohledně toho nechávání peněz v zemi – v tom mi tady přijdou speciální hlavně Češi (Slováci) asi taky. Všude se ví, že se tu nesmí stanovat na černo, spávat v autech, ale pak vždycky čtu nebo sleduju videa o tom, kde zmiňují, že tak probíhala půlka jejich cesty. Ideální cesta pro ně, dovézt si co nejvíc věcí z ČR, probrat zbylé věci v kempu u letiště, pronajmout auto a něm většinu nocí přespat a utratit tu jen minimum peněz. V tomhle se mi ten trend moderního cestování vůbec nelíbí a to nejen tady na Islandu, ale celkově.

    • Moc děkuju za reakci a za sdílení vlastních zkušeností! Věřím, že zrovna na Islandu se ten turismus musí výrazně podepsat. Sama bch se tam moc ráda podívala, ale právě ty davy turistů, kteří si z toho dělají zábavní park, mě dost odrazují. Otázkou je, zda je nějaká cesta, jak tuto situaci řešit. Snad současná nešťastná situace alespoň některým místům trochu pomůže…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.