Přes Izrael do Jordánska pěšky

Jak vlastně tenhle výlet vůbec vznikl? Asi tak jak už to u nás doma chodí – levnými letenkami. Koupili jsme zpáteční letenky do města Eilat v Izraeli s úmyslem podívat se především do sousedního státu Jordánsko. Ihned jsme napasali našim přátelům, jestli se nechtějí přidat a ti bez váhání souhlasili. Byli jsme tedy čtyřčlenná parta a na řadě bylo hledání ubytování. Zpravidla vyhledáváme ubytování za rozumné ceny, někdy si totiž člověk může myslet, že má vyhráno s levnou letenkou, ale ono tomu tak často není. 

Co je potřeba zjistit před odjezdem?

Před cestou jsem hledala užitečné informace o místě, o ceně víza, o vztazích Izraele a Jordánska mezi sebou a s dalšími státy a další zajímavosti. Dočetla jsem se, že Jordánsko udržuje diplomatické vztahy jak s Izraelem, tak s USA. To je dobré vědět kvůli razítkům v passu právě před cestou do Ameriky. Dále jsem se dočetla, že je výhodné pořídit si Jordan pass, pokud chcete zůstat v Jordánsku minimálně 3 noci a to z jednoduchých důvodů : Jordan pass a 3 noci strávené v Jordánsku znamenají, že nemusíte platit vízum a zároveň Jordan pass zahrnuje vstupy do skalního města Petra (nehledě na počet strávených nocí samozřejmě), do pouště Wadi Rum a spousty dalších památek v Jordánsku. 

Wadi Rum jsem mimochodem objevila úplně náhodou a když jsem viděla fotky na internetu, usoudila jsem, že ho musíme rozhdoně navštívit. Ještě se k němu vrátím později. Původně jsme plánovali, že bychom strávili v Jordánsku pouze 2 noci. Nicméně vzhledem k inforacím o Jordan passu a k objevení Wadi Rum, jsme plány změnili. Živě si vzpomínám na chvíli, kdy jsem Wadi Rum objevila na internetu. Napsala jsem příteli zprávu: “Znáš Wadi Rum?”, a on jen, že ne. Pak jsem mu poslala pár fotek a asi až v tu chvíli se dovtípil, o co se jedná. Dodatečně mi totiž sdělil, že přemýšlel nad tím, o jaký rum se jedná a proč se o něj vůbec zajímám.

Imigrační kontrola v Izraeli

Přeskočím odlet i cestu letadlem. Nacházíme se na letišti u města Eilat, odkud cesta do města trvá asi hodinu. Hned po příletu nás čekala imigrační kontrola s otázkami, na jak dlouho jsme přijeli, co budeme dělat, kam pojedeme, apod. Je dobré odpovídat jasně a stručně a moc nad odpověďmi nepřemýšlet. Přítel neumí moc dobře anglicky a pokaždé když přemýšlel, na co se ho ptají, paní začínala vypadat naštvaně. Dostali jsme vstupní papírek (místo razítka), který je důležité si schovat pro výstup ze státu, a šli jsme na autobus.  

Autobusem z letiště do Eilatu

Následovala cesta autobusem do města, jenže v autobuse nebrali karty ani eura a ani jeden z nás ještě neměl místní měnu – izraelské šekely. U směnárny byla docela fronta, takže kluci šli vystát frontu do směnárny, a já s kamarádkou jsme hlídaly autobus, aby neodjel bez nás. Stihli jsme to jen tak tak. Cestou do města Eilat jsme lemovali egyptské hranice, kochali se z okna hustou tmou a také funkční wi-fi uvnitř autobusu.

Vystoupili jsme v centru za teplého počasí, i když byla tma, teploměr ukazoval 23 stupňů. Ubytovali jsme se v útulném apartmánu, pokochali se jeho malebností, převlékli se do lehčího oblečení a vydali jsme se ven obdivovat večerní Izrael. Zjistili jsme, že město Eilat má spoustu partnerských měst mezi něž patří i české město Karlovy Vary. Po cestě nám trochu vyhládlo a vzhledem k tomu, že je v Izraeli poměrně draho, navštívili jsme místní McDonald. Sice jsme nechápali, proč neprodávají cheesburgery, ale neztráceli jsme čas a koupili jsme si obyčejný hamburger. 

Košer jídlo v Izraeli

Až dodatečně jsem se pátrala po tom, co vlastně znamená košer jídlo a našla jsem, že Židé nesmí zpracovávat ani konzumovat mléčné výrobky a maso zároveň. Poté jsem se zpětně dovtípila, proč jsem si nemohla dát v McDonaldu cheesburger. Vychází to z jejih náboženství, tedy z Tóry, jejíž verš říká : „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky”. Jinak jsem také zjistila, že košer jídlo vyžaduje speciální zpracování masa, které spočívá v rychlém a bezbolestném zabití zvířete, přičemž zvíře rychle vykrvácí. Tóra totiž také zakazuje jíst krev na základě verše “Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.” Izraelité totiž věří, že v krvi je život těla. Takže soudím, že krvavý steak bychom si tu asi taky dát nemohli. To jen tak na okraj, košer jídlo a židovská kultura by vydaly na celý článek.

Před spaním jsme si koupili čínskou polévku, takzvanou kudrnatku a její chuť podtrhly červeným židovským vínem, které jsme dostali od majitele na uvítanou.

Cesta z Izraele do Jordánska

Druhý den ráno jsme vstali kolem půl sedmé a následně jsme vyrazili na autobus, který nás měl dovézt k hranicím Jordánska. Přes hranice autobusy nejezdí, takže nezbývá než hranice přejít pěšky. Ze zastávky je to asi pouhých 10 minut chůze za předpokladu, že na ní autobus zastaví. V našem případě na nás či na existenci oné zastávky řidič pravděpodobně ale zapomněl a nezastavil. Kamarád se ihned rozběhl k řidiči, aby nám zastavil. Řidič se neobtěžoval se vrátit, ale jednoduše zastavil u silnice, ukázal prstem, kde jsou hranice, a tak jsme vystoupili a šli k hranicím pouštní cestou podél silinice. Autobusy v Izraeli jsou nevyzpytatelné, nikdy nevíte, kdy přijedou a kde zastaví.

Pěší přestup přes hranice

Na hranicích jsme museli zaplatit poměrně bizarní poplatek za výstup ze země, dostali jsme další papírek s povolením opustit zemi a přistoupili jsme k jordánské části kontroly. Původně jsem se trochu bála, že nás tam budou čekat přísní a ozbrojení vojáci, ale bylo to úplně naopak. Ve dveřích, kde jsme čekali na vízum, seděl muž s velkým smyslem pro humor. Nejdříve jsme si museli na kontrolu vystát frontu, následně jsme se stali na několik minut obětí jeho žertíků, které pravděpodobně maskovali jejich nefunkční vyhledávání v systému našich Jordan passů, a následně jsme museli jít čekat znovu na někoho jiného, kdo naše Jordan passy ověří. Shrnu to tak, že jsme na hranicích strávili asi dvě hodiny.

Město Aqaba a cesta k Mrtvému moři

Z hranic jsme si vzali taxi do města Aqaba, kde už jsme měli dopředu rezervované auto. Jakmile jsme vyřídili formální záležitosti, vyrazili jsme si do obchodu nakoupit nějaké jídlo. V obchodě mi učarovaly vůně koření, které se linuly přes půlku obchodu. Tolik koření pohromadě jsem doposud nikdy neviděla, a nejen koření, ale i příchutí tyčinek Kitekat.

Ten den jsme měli naplánovanou návštěvu Mrtvého moře, jenže jsme nepočítali s tak velkým zdržením na hranicích. I tak jsme se tam rozhodli tam jen s úmyslem se vykoupat. Už samotná cesta byla  zážitek, projížděli jsme barevnou pouští, kde běhalo spousta koz a velbloudů. U silnice si dokoncemůžete všimnout cedulí značících “pozor velbloud”.

Koupání v Mrtvém moři

Konečně jsme se dostali k Mrtvému moři a první dojem nebyl nic moc, protože v jižní části moře jsou chemičky, které sůl průmyslově zpracovávají. Upřímně by mě zajímalo, jaký vliv mají na ústup moře, jehož hladina ustupuje každoročně asi o metr. Bohužel jsem prozatím žádné faktické informace nedohledala. Přijde mi ale smutné, že třeba za 20 let moře už nemusí vůbec existovat. Zpět tedy k našemu koupání. Jeli jsme podél moře už spoustu kilometrů a nikde žádná pláž. Na internetu jsme našli krásné místo s vodopádem Wadi Mujab, bohužel ale bylo zavřené vzhledem k záplavám v přechozím týdnu, při kterých u vodopádu zahynulo několik lidí. 

Naneštěstí jsme nenašli veřejné pláže, jen ty soukromé a museli jsme zaplatit vstup, přestože jsme měli na koupání asi 20 minut (spěchali jsme do hotelu na brzký check-in). Úroveň sprch a toalet byla řekněme celkem tragická, ale na tu chvilku jsme to přežili. Koupání v moři byl každopádně skvělý a nevšední zážitek. Na některých částech těla voda trochu štípala, ale ležet v ní bylo jako ležet na lehátku. Plavat se v ní moc nedá, je tedy nutné zvolit speciální styl plavání, nejlépe na zádech, což působí dost komicky. Ve vodě se doporučuje být maximálně 15-20 minut a poté se osprchovat. Když jsme odcházeli, stihli jsme se ještě pokochat překrásným západem slunce.

Wadi Musa a skalní město Petra

Večer jsme přijeli na hotel do města Wadi Musa, kde se také nachází město Petra. Ubytováním jsme tentokrát okouzleni nebyli, bylo to celé dost zašlé. Ale na dvě noci se to dalo přežít. Dokonce si myslím, že jsme měli štěstí vůbec mít teplou vodu. Zaplatili jsme si večeři formou bufetu a to byl pro mě bod zlomu. Nejen, že mi večeře ze tří čtvrtin nechutnala, ale bylo mi po ní nějak těžko. Zbytek večera jsme strávili ve společné místnosti na wi-fi, jelikož v pokoji nebyla a poté jsme si šli lehnout, abychom byli čerství na následující den. Čekal nás totiž dlouho očekávaný výlet do Petry. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Ve dvě hodiny ráno jsem se vzbudila s bolestmi břicha a pak už jen následovala bezesná noc plná nepříjemných chvil. Bylo mi dost špatně, bolelo mě doslova celé tělo a já v zoufalství přemýšlela, jestli zvládnu výlet do Petry. Co bylo ale horší, že mě před odjezdem nenapadlo koupit si nějaké léky na žaludeční a zažívací problémy.

Ráno mi bylo už o malinko líp, ale neměla jsem pomyšlení na jídlo, pití, natož výlet. Nicméně psychika nakonec zvítězila, do Petry jsem jet musela. Překonala jsem únavu a nevolnost a pookřála nad krásou města, sluníčkem a čerstvým vzduchem. Zezačátku mi bylo pořád docela zle a neznám horší místo, kde zažívat tyto problémy. Jestli se ptáte proč, dodám jen, že jsou zde záchody, které po vás musí splachovat místní pracovnice. 

Ten den jsme nachodili spoustu kilometrů a vystoupali nespočet schodů a i když to bylo náročnější při té vší ztrátě energie, nakonec jsem si to užila. Taková krása se nevidí každý den. Došli jsme až k hlavnímu místu „Monastery“, kde jsme si výtězoslavně sedli a dali si čaj. A to byl nezapomenutelný zážitek. Byla jsem šťastná, že jsem se překonala a zvládla to, protože nevidět tohle mysteriózní místo by mě určitě mrzelo. Takže moje rada zní, nepodceňte léky na cestu! I pro mě to bylo ponaučení. Ten večer jsem večeři raději vynechala.

Jízda „džípem“ v poušti Wadi Rum

Další den jsem se cítila mnohem lépe. S nadšením jsme opustili náš nevalně vypadající apartmán a zamířili jsme směrem k poušti Wadi Rum. Než jsme odjeli, nemohli jsme si nevšimnout, že nám nějaké dítě namalovalo jakýsi ornament kamenem přímo na auto. Jen tak na okraj, dva dny zpět nám nějaké děti pro změnu hodili kámen na auto přímo za jízdy. Usoudili jsme, že si takhle místní děti prostě jen hrají. Další dny jsme totiž vypozorovali, že hází kameny i samy po sobě. V poušti v chudých obydlích asi moc hraček nemají. 

Takže jsme dorazili do Wadi Rum. Kluci šli oblédnout situaci, načež se vrátili s informací, že nic moc nezjistili a vzali nás s sebou. Toho si ale všiml místní Jordánec u vstupu a prohlásil : ,,Vy jste tady byli před pěti minutami? Vy jste tady byli sami a vrátili jste se po pěti minutách se dvěma holkami ? Vraťte se a přiveďte jich víc ! “ Jordánci jsou obecně velcí vtipálci.

Doufali jsme, že si poušť projdeme pěšky, ale podle mapy jsme usoudili, že bychom toho spoustu neviděli a nachodili bychom opravdu hodně kilometrů. Takže jsme se rozhodli zaplatit si projížďku “džípem” s místním řidičem. Během cesty jsme se shodli, že cesta pěšky by byla asi hodně únavná, jelikož na každém stanovšti nás čekala vyhlídka a vyškrábat se na ní vyžadovalo další síly. 

Zjistili jsme, že první úsek musíme ujet vlastním autem a na velkém parkovišti se setkáme s naším řidičem. Náš řidič se jmenoval Mahmud. Jistě znáte pohádku o Popelce, jak se vznešený kočár proměnil v dýni. Tak takhle přesně se náš džíp do pouště rázem proměnil ve starrý pick-up. V poušti to na ojetých pneumatikách moc nejelo, Mahmud se asi navíc bál zařadit trojku a jak jsme poznali na prvním stanovišti, angličtina mu taky moc nešla. Ale o to to byl větší zážitek. Já tyhle výlety vyloženě zbožňuju, ať už se jedná o loď, džíp nebo o zašlý pick-up. A tak s námi Mahmud brázdil poušť na korbě svého rozklepaného pick-upu a u každého výheldu nás vypustil se slovy “go” a  jednou nás dokonce podpořil slovy “now spinning”. Nu co, my jsme poslechli a šli. A byly to fakt nádherné výhledy. Na první dojem bych řekla, že to musí být někde na západu USA a přitom to bylo teď a tady, jen 4 hodiny letu z Prahy.

Příjezd na křižovatku čtyř států

Večer jsme se ubytovali přímo u Rudého moře pod městem Aqaba a z pláže jsme mohli pozorovat světýlka okolních států, tedy Izraele, Egypta a Saudské Arábie. Nevšední zážitek, který se nevidí každý den. Druhý den ráno, což byl i poslední den, jsme se stihli ještě v moři vykoupat a pochytat trochu sluníčka na pláži.

Tento den nás čekal opět pěší přechod přes hranice zpět do Izraele. Vyrazili jsme z pláže raději včas, abychom měli rezervu pro případné zdržení na hranicích. Pass jsme ukazovali snad osmkrát, ale vše proběhlo rychle a bez problémů. Stejně jako v Izraeli i v Jordánsku se platí poplatek za opuštění státu. Někde jsem ale četla, že s 3 denním pobytem a Jordan passem často poplatek nechtějí, takže když od nás u výstupu chtěli peníze, řekla jsem, že máme Jordan pass a nechali nás projít bez placení. Také jsem ale slyšla, že to nemusí být pravidlem a klidně ty peníze chtít můžou. Nyní zbývalo počkat na autobus a dojet do města.

Na autobusové zastávce samozřejmě nebyl jízdní řád a i kdyby, asi bychom mu moc nerozumněli. Tak jsme prostě čekali. Po chvilce čekání jsem si stoupla na okraj zastávky k silnici a v dáli vyhlížela autobus v naději, že ho silou mysli přivolám. A skoro se povedlo. Autobus sice nepřijel, ale zastavil nám mladý Izraelec s dotazem kam jedeme a že nás rád sveze zadarmo. Příjemné překvápko, že? Svezl nás přímo na autobusové nádraží a nevzal si od nás ani šekel i když jsme mu něco dát chtěli za jeho laskavost. Shrnuto a podtrženo, tenhle den proběhl na jedničku. 

Poslední den v Izraeli

Vzhledem k tomu, že jsme měli časovou rezervu, zbytek dne jsme strávili na pláži u Rudého moře v Eilatu, která je z autobusové zastávky vzdálená pouze asi deset minut pěšky. Poslední den jsme si tedy ještě užili sluníčko a rybky v Rudém moři. Autobusem jsme dojeli zpět na letiště, kde nás čekala několika fázová kontrola, překvapivě i ta pro nás proběhla rychle a bez důkladné prohlídky. Kontrola začíná rozhovorem, tentokrát se ptali mě i Jana společně, jak dlouho se známe, kde bydlíme, jestli nám někdo něco daroval nebo například, zda jsme nechali batohy o samotě. Někteří cestovatelé museli kromě rentgenu podstoupit důkladnou prohlídku zavazadel, nicméně nás poslali od rentgenu přímo na check-in. A potom už jen následoval čtyř hodinový let, který byl zakončen mrazivým výstupem na letišti Václava Havla v Praze.

Izrael mě opravdu zaujmul pro svojí vyspělost a nevšednost, takže mi bylo trochu líto, že nemůžu zůstat ještě pár dní a poznat lépe i tuto zemi. Jan už tu byl před třemi lety a byl prý unešen. Určitě bych se tam chtěla vrátit a navštívit alespoň Jeruzalém a Tel Aviv.

3 komentáře

  • To je jak cestománie na ČT, doplněná o spoustu zajímavých, poučných a důležitých informací🤩🤩🤩Chybí jen video, které by nás do těch míst doslova vtáhlo👍👏

  • Před lety jsme v Petře také byli + Egypt, Jeruzalém, ten doporučuji, ta energie města mě dostala. V Eilatu jsme šnorchlovali s delfíny, nejsou nuceni si před lidmi hrát, jen se pozorují v přirozeném prostředí. Taky doporučuji 🙂

    • To zní fakt super 🙂 Já se šnorchlování trochu bojim (hlavně dál od břehu), ale s delfíny by mi to určitě nevadilo! My jsme tentokrát opravdu stihli jen Jordánsko, ale do Izraele se určitě chci vrátit a navštívit alespoň Tel Aviv a Jeruzalém, věřím, že to bude úžasný. 🙂 Díky za doporučení 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.