Přes Izrael do Jordánska pěšky

Jak vlastně tenhle výlet vůbec vznikl? Asi tak jak už to u nás doma chodí – levnými letenkami. A taky faktem, že Jan se touží podívat do skalního města Petra už od dětství. Koupili jsme tedy zpáteční letenky do města Eilat v Izraeli s úmyslem podívat se především do sousedního státu Jordánsko. Ihned jsme napasali našim přátelům, jestli se nechtějí přidat a ti bez váhání souhlasili. Byli jsme na výlet tedy čtyři a na řadě bylo ubytování. To ale Jan dával dohromady delší dobu, protože se nejedná o levné destinace. Zpravidla vyhledáváme ubytování za rozumné ceny. Někdy si totiž člověk může myslet, že má vyhráno s levnou letenkou, ale bohužel to tak není. Takže Jan nějaký čas hledal, až našel. 

Co je potřeba zjistit před odjezdem?

Před cestou jsem hledala užitečné informace o místě, o ceně víza, o vztazích Izraele a Jordánska mezi sebou a s dalšími státy a další zajímavosti. Dočetla jsem se, že Jordánsko udržuje diplomatické vztahy jak s Izraelem, tak s USA. To je dobré vědět kvůli razítkům v passu právě před cestou do Ameriky. Dočetla jsem se taky, že je výhodné pořídit si Jordan pass, pokud chcete zůstat v Jordánsku minimálně 3 noci a to z jednoduchých důvodů : Jordan pass a 3 noci strávené v Jordánsku znamenají, že nemusíte platit vízum a zároveň Jordan pass zahrnuje vstupy do skalního města Petra (nehledě na počet strávených nocí samozřejmě), do pouště Wadi Rum a spousty dalších památek v Jordánsku. 

Wadi Rum jsem taky objevila úplně náhodou a když jsem viděla fotky na internetu, byla jsem okouzlena a usoudila jsem, že Wadi Rum musíme navštívit. Ještě se k němu vrátím. Jan původně plánoval, že bychom byli v Jordánsku pouze 2 noci. Nicméně vzhledem k inforacím o Jordan passu a k objevení Wadi Rum, jsme změnili plány. Byl to docela vtipný moment. Hned co jsem Wadi Rum objevila, napsala jsem Janovi zprávu: “Znáš Wadi Rum?”, a on jen, že ne. Pak jsem mu poslala pár fotek a on se dovtípil, že to je asi krásné místo, které stojí za návštěvu. Dodatečně mi ale sdělil, že přemýšlel nad tím, o jaký rum se jedná a proč se zajímam o rum.

Imigrační kontrola v Izraeli

Přeskočím odlet i cestu letadlem a nacházím se na letišti u města Eilat, odkud jsme jeli do města asi hodinu. Hned po příletu nás čekala imigrační kontrola s otázkami, na jak dlouho jsme přijeli, co budeme dělat, kam pojedeme, atd. Je dobré odpovídat jasně a stručně a moc nad odpověďmi nepřemýšlet. Jan neumí moc dobře anglicky a pokaždé přemýšlel, na co se ho paní za okénkem ptá, zatímco ona začínala vypadat naštvaně. Dostali jsme vstupní papírek (místo razítka), který je důležité si schovat pro výstup ze státu, a šli jsme na autobus.  

Autobusem z letiště do Eilatu

Následovala cesta autobusem do města, jenže v autobuse nebrali karty ani eura a ani jeden z nás neměl místní měnu – izraelské šekely. U směnárny byla docela fronta, takže jsem s Verčou stála u autobusu, kluci stály frontu do směnárny, a my jsme hlídaly autobus, aby neodjel bez nás. Stihli jsme to jen tak tak. Cestou do města Eilat jsme lemovali egyptské hranice a kochali se z okna naprostou tmou a taky funkční wi-fi v autobusu 😀 .

Vystoupili jsme v centru do krásného počasí, byla tma, ale asi 23 stupňů, což byla moc příjemná teplota. Ubytovali jsme se v naprosto kouzelném apartmánu, pokochali se, nahodili letní oblečení a vyrazili obdivovat Izrael. Zjistili jsme, že město Eilat má spoustu partnerských měst mezi něž patří i české město Karlovy Vary. Měli jsme po cestě docela hlad a vzhledem k tomu, že je v Izraeli poměrně draho, navštívili jsme místní McDonald. Přemýšleli jsme nad tím, proč nemají cheesburgery, ale nezbývalo nám než si dát obyčejný hamburger. 

Košer jídlo v Izraeli

Až dodatečně jsem se pátrala po tom, co vlastně znamená košer jídlo a zjistila jsem, že Židé nesmí zpracovávat ani konzumovat mléčné výrobky a maso zároveň. Poté jsem se zpětně dovtípila, proč jsem si nemohla dát v McDonaldu cheesburger. Vychází to z jejih náboženství, tedy z Tóry, jejíž verš říká : „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky”. Jinak jsem také zjistila, že košer jídlo vyžaduje speciální zpracování masa, které spočívá v rychlém a bezbolestném zabití zvířete, přičemž zvíře rychle vykrvácí. Tóra totiž také zakazuje jíst krev na základě verše “Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.” Izraelité totiž věří, že v krvi je život těla. Takže soudím, že krvavý steak bychom si tu asi taky dát nemohli. To jen tak na okraj, košer jídlo a židovská kultura by vydaly na celý článek.

Před spaním jsme si koupili „čínskou polévku, takzvanou kudrnatku“ a dali si jí společně s červeným židovským vínem, které jsme dostali od majitele na uvítanou. Bylo moc dobré. A kudrnatka vlastně docela taky.

Cesta z Izraele do Jordánska

Druhý den ráno jsme vstali kolem půl sedmé a vyrazili na bus, který nás měl dovézt k hranicím Jordánska. Schálně píšu „měl“. Přes hranice autobusy nejezdí, takže jsme museli jít pěšky. Ze zastávky je to asi pouhých 10 minut chůze, jenže to by nám autobus na té zastávce opravudu musel zastavit. Řidič na nás i na zastávku asi jednoduše zapomněl a nezastavil. Přitom na té zastávce mělo vystoupit celkem 6 lidí, cestoval s námi totiž další pár z ČR. Milan se ihned rozběhl k řidiči, aby mu řekl, že jsme měli vystoupit. Čekali jsme, že se třeba autobus otočí, ale marně. O kus dál nám zastavil u silnice, ukázal prstem, kde jsou hranice, my jsme vystoupili a vydali se k hranicím pouštní cestou podél silinice. S těmi autobusy to je v Izraeli všelijaké, nikdy nevíte, kdy přijedou a kde vás vysadí.

Pěší přestup přes hranice

Na hranicích jsme museli zaplatit velice bizarní poplatek za výstup ze země, dostali jsme papírek s povolením opustit zemi a přistoupili jsme k jordánské části kontroly. Původně jsem se trochu bála, že nás tam budou čekat přísní a ozbrojení vojáci, ale bylo to úplně jinak. Ve dveřích, kde jsme čekali na vízum, seděl pán s velkým smyslem pro humor. Nejdříve nám dal nějaké kousky papírku se slovy, že to je naše vízum, ať si ho hlídáme, poté si vzal naše telefony s QR kódy Jordan passů, ale nějak mu nefungovaly a následovaly další fórky s výměnou našich telefonů, výměnou nás samých a celé to vygradovalo tím, že jsme museli počkat na jiného pána mimo kancelář asi dalších 10 minut. Shrnu to tak, že jsme na hranicích strávili spoustu času, ani nevím kolik, jen bych všem doporučila přecházet hranice s dostatečnou časovou rezervou.

Město Aqaba a cesta k Mrtvému moři

Z hranic jsme si vzali taxi do města Aqaba, kde jsme měli v autopůjčovně rezervované auto. Museli jsme vyplnit formulář, počkat na kontrolu již existujících škrábanců na autě a konečně jsme vyrazili do obchodu nakoupit si nějaké jídlo. V obchodě mi učarovaly vůně koření, které se linuly přes půlku obchodu. Tolik koření pohromadě jsem doposud nikdy neviděla. Mimo jiné jsme také usoudili, že Jordánci milují tyčinky Kitkat, měli tam asi nekonečno druhů příchutí. 

Ten den jsme měli naplánovanou návštěvu Mrtvého moře, jenže jsme nepočítali s takovým zdržením na hranicích. I tak jsme se tam vydali s úmyslem se vykoupat. Už samotná cesta byla krásný zážitek, projížděli jsme barevnou pouští, kde běhalo spousta koz a velbloudů. U silnice si můžete všimnout cedulí značících “pozor velbloud”, ale já zpočátku nevěřila, že se tam opravdu volně pohybují. 

Koupání v Mrtvém moři

Konečně jsme se dostali k Mrtvému moři a první dojem nebyl nic moc, protože v jižní části moře jsou chemičky, které sůl průmyslově zpracovávají. Upřímně by mě zajímalo, jaký vliv mají na ústup moře, jehož hladina ustupuje každoročně asi o metr. Bohužel jsem prozatím žádné faktické informace nedohledala. Přijde mi ale smutné, že třeba za 20 let moře už nemusí vůbec existovat. Zpět tedy k našemu koupání. Jeli jsme podél moře už spoustu kilometrů a nikde žádná pláž. Na internetu jsme našli krásné místo s vodopádem Wadi Mujab, bohužel ale bylo zavřené vzhledem k záplavám v přechozím týdnu, při kterých u vodopádu zahynulo několik lidí. 

Naneštěstí jsme nenašli veřejné pláže, jen ty soukromé a museli jsme zaplatit vstup, přestože jsme měli na koupání asi 20 minut (spěchali jsme do hotelu na brzký check-in). Úroveň sprch a toalet byla řekněme celkem tragická, ale na tu chvilku jsme to přežili. Koupání v moři byl každopádně skvělý a nevšední zážitek. Na některých částech těla voda trochu štípala, ale ležet v ní bylo jako ležet na lehátku. Plavat se v ní moc nedá, je tedy nutné zvolit speciální styl plavání, nejlépe na zádech. A celé to působí dost komicky, takže jsem plavali po zádech a sami sobě se smáli. Ve vodě se doporučuje být maximálně 15-20 minut a poté se osprchovat, jinak by to mohlo dost pálit. Takže po koupání následovala rychlá sprcha a honem do auta. Když jsme odcházeli, stihli jsme se ještě pokochat překrásným západem slunce.

Wadi Musa a skalní město Petra

Večer jsme přijeli na hotel do města Wadi Musa, kde se také nachází město Petra. Ubytováním jsme tentokrát okouzleni nebyli, bylo to celé takové zašlé. Ale na dvě noci se to dalo přežít. Dokonce si myslím, že jsme měli štěstí vůbec mít teplou vodu. Zaplatili jsme si večeři formou bufetu a to byl pro mě bod zlomu. Nejen, že mi večeře ze tří čtvrtin nechutnala, ale bylo mi po ní nějak těžko. Zbytek večera jsme strávili ve společné místnosti na wi-fi, jelikož v pokoji nebyla a poté jsme si šli lehnout, abychom byli čerství na následující den. Čekal nás totiž dlouho očekávaný výlet do Petry. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Ve dvě hodiny ráno jsem se vzbudila s bolestmi břicha a pak už jen následovala bezesná noc plná nepříjemných chvil. Bylo mi dost špatně, bolelo mě doslova celé tělo a já v zoufalství přemýšlela, jestli zvládnu výlet do Petry. Co bylo ale horší, že mě před odjezdem nenapadlo koupit si nějaké léky na žaludeční a zažívací problémy. Takže smolíček…

Ráno mi bylo už o malinko líp, ale neměla jsem pomyšlení na jídlo, pití, natož výlet. Nicméně psychika nakonec zvítězila, do Petry jsem prostě jet musela. Překonala jsem únavu a nevolnost a pookřála krásou města, sluníčkem a čerstvým vzduchem. Zezačátku mi teda bylo pořád docela blbě a to v tomhle místě fakte nechcete… Shrnu to takto: jste někde v poušti, máte střevní potíže a potřebujete na WC…na toaletách nefunguje splachování a místo něj tam funguje hajzl bába, která po vás splachuje kýblem. Rychle umejt ruce a utíkat pryč tak rychle, jak to jen jde a doufat, že už tu paní za celý svůj život už nepotkáte. Ufff… 😀 😀 😀 .

Ten den jsme nachodili spoustu kilometrů a vystoupali nespočet schodů a i když to bylo náročnější při té vší ztrátě energie, já jsem si to nakonec užila. Taková krása se nevidí každý den. Došli jsme až k hlavnímu místu „Monastery“, kde jsme si výtězoslavně sedli a dali si čaj. A to byl nezapomenutelný zážitek. Byla jsem šťastná, že jsem se překonala a zvládla to, protože nevidět tohle mysteriózní místo by mě asi hodně mrzelo. Takže moje rada zní, nepodceňte léky na cestu! 🙂 I pro mě to bylo ponaučení. Ten večer jsem večeři raději vynechala.

Jízda „džípem“ v poušti Wadi Rum

Další den jsem se cítila mnohem lépe. S nadšením jsme opustili náš nevalně vypadající apartmán a zamířili jsme směrem k poušti Wadi Rum. Než jsme odjeli, nemohli jsme si nevšimnout, že nám nějaké dítě namalovalo jakýsi ornament kamenem přímo na auto. Jen tak na okraj, dva dny zpět nám nějaké děti pro změnu hodili kámen přímo na auto zajízdy. Usoudili jsme ale, že se nejedná o nenávist, ale že si takhle místní děti prostě hrají. Další dny jsme zpozorovali, že hází kameny i samy po sobě. V poušti v chudých obydlích asi moc jiných hraček nemají. 

Takže jsme dorazili do Wadi Rum. Kluci šli oblédnout situaci a my s Verčou jsme čekaly u auta. Kluci se vrátili s informací, že nic moc nezjistili a vzali nás s sebou. Toho si ale všiml místní Jordánec u vstupu a říká : ,,Vy jste tady byli před pěti minutami? Vy jste tady byli sami a vrátili jste se po pěti minutách se dvěma holkami ? Vraťte se a přiveďte jich víc ! “ 😀 Jordánci jsou obecně velcí vtipálci.

Doufali jsme, že si poušť projdeme pěšky, ale podle mapy jsme usoudili, že bychom toho spoustu neviděli a nachodili bychom opravdu hodně kilometrů. Takže jsme se rozhodli zaplatit si projížďku “džípem” s místním řidičem. Během cesty jsme se shodli, že cesta pěšky by byla asi hodně únavná, jelikož na každém stanovšti nás čekala vyhlídka a vyškrábat se na ní vyžadovalo další síly. 

Zjistili jsme, že první úsek musíme ujet vlastním autem a na velkém parkovišti se setkáme s naším řidičem. Náš řidič se jmenoval Mahmud. Jistě znáte pohádku o Popelce, jak se vznešený kočár proměnil v dýni. Tak takhle přesně se náš džíp do pouště rázem proměnil ve starrý pick-up. V poušti to na ojetých pneumatikách moc nejelo, Mahmud se asi navíc bál zařadit trojku a jak jsme poznali na prvním stanovišti, angličtina mu taky moc nešla. Ale o to to byl větší zážitek. Já tyhle výlety vyloženě zbožňuju, ať už se jedná o loď, džíp nebo o zašlý pick-up. A tak s námi Mahmud brázdil poušť na korbě svého rozklepaného pick-upu a u každého výheldu nás vypustil se slovy “go” a  jednou nás dokonce podpořil slovy “now spinning”. Nu co, my jsme poslechli a šli. A byly to fakt nádherné výhledy. Na první dojem bych řekla, že to musí být někde na západu USA a přitom to bylo teď a tady, jen 4 hodiny letu z Prahy.

Příjezd na křižovatku čtyř států

Večer jsme se ubytovali přímo u Rudého moře pod městem Aqaba a z pláže jsme mohli pozorovat světýlka okolních států, tedy Izraele, Egypta a Saudské Arábie. Nevšední zážitek, který se nevidí každý den. Druhý den ráno, což byl i poslední den, jsme se stihli ještě v moři vykoupat a pochytat trochu sluníčka na pláži.

Tento den nás čekal opět pěší přechod přes hranice zpět do Izraele. Vyrazili jsme z pláže raději včas, abychom měli rezervu pro případné zdržení na hranicích. Pass jsme ukazovali snad osmkrát, ale vše proběhlo rychle a bez problémů. Stejně jako v Izraeli i v Jordánsku se platí poplatek za opuštění státu. Někde jsem ale četla, že s 3 denním pobytem a Jordan passem často poplatek nechtějí, takže když od nás u výstupu chtěli peníze, řekla jsem, že máme Jordan pass a nechali nás projít bez placení. Také jsem ale slyšla, že to nemusí být pravidlem a klidně ty peníze chtít můžou. Nyní zbývalo počkat na autobus a dojet do města.

Na autobusové zastávce samozřejmě nebyl jízdní řád a i kdyby, asi bychom mu moc nerozumněli. Tak jsme prostě čekali. Po chvilce čekání jsem si stoupla na okraj zastávky k silnici a v dáli vyhlížela autobus v naději, že ho silou mysli přivolám. A skoro se povedlo. Autobus sice nepřijel, ale zastavil nám mladý Izraelec s dotazem kam jedeme a že nás rád sveze zadarmo. Příjemné překvápko, že? Svezl nás přímo na autobusové nádraží a nevzal si od nás ani šekel i když jsme mu něco dát chtěli za jeho laskavost. Shrnuto a podtrženo, tenhle den proběhl na jedničku. 

Poslední den v Izraeli

Vzhledem k tomu, že jsme měli časovou rezervu, zbytek dne jsme strávili na pláži u Rudého moře v Eilatu, která je z autobusové zastávky vzdálená pouze asi deset minut pěšky. Poslední den jsme si tedy ještě užili sluníčko a rybky v Rudém moři. Autobusem jsme dojeli zpět na letiště, kde nás čekala několika fázová kontrola, překvapivě i ta pro nás proběhla rychle a bez důkladné prohlídky. Kontrola začíná rozhovorem, tentokrát se ptali mě i Jana společně, jak dlouho se známe, kde bydlíme, jestli nám někdo něco daroval nebo například, zda jsme nechali batohy o samotě. Někteří cestovatelé museli kromě rentgenu podstoupit důkladnou prohlídku zavazadel, nicméně nás poslali od rentgenu přímo na check-in. A potom už jen následoval čtyř hodinový let, který byl zakončen mrazivým výstupem na letišti Václava Havla v Praze.

Izrael mě opravdu zaujmul pro svojí vyspělost a nevšednost, takže mi bylo trochu líto, že nemůžu zůstat ještě pár dní a poznat lépe i tuto zemi. Jan už tu byl před třemi lety a byl prý unešen. Určitě bych se tam chtěla vrátit a navštívit alespoň Jeruzalém a Tel Aviv.

3 komentáře

  • To je jak cestománie na ČT, doplněná o spoustu zajímavých, poučných a důležitých informací🤩🤩🤩Chybí jen video, které by nás do těch míst doslova vtáhlo👍👏

  • Před lety jsme v Petře také byli + Egypt, Jeruzalém, ten doporučuji, ta energie města mě dostala. V Eilatu jsme šnorchlovali s delfíny, nejsou nuceni si před lidmi hrát, jen se pozorují v přirozeném prostředí. Taky doporučuji 🙂

    • To zní fakt super 🙂 Já se šnorchlování trochu bojim (hlavně dál od břehu), ale s delfíny by mi to určitě nevadilo! My jsme tentokrát opravdu stihli jen Jordánsko, ale do Izraele se určitě chci vrátit a navštívit alespoň Tel Aviv a Jeruzalém, věřím, že to bude úžasný. 🙂 Díky za doporučení 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *