Nejlepší a nejhorší zážitky z Lyonu (2014)

To si možná říkáte, co člověk asi tak zažije za jeden měsíc, že? Ale divili byste se, co vše se dá stihnout. Samozřejmě jsem chodila bádat do knihovny a psala jsem bakalářku…ale to nechme stranou.

První a méně příjemný zážitek jsem si užila hned druhý večer po příjezdu. První večer byl velmi příjemný a skoro bezchybný, takže jsem se těšila na další. S Francouzi a Němkami jsme se domluvili, že vyrazíme do města na párty (byla sobota). No skvělý, říkám si, další večer s Francouzi, tady se určitě nudit nebudu. Nejdřív jsme se sešli v jejich bytě, kde jsme poseděli u skleničky vína a později jsme vyrazili tančit do centra. No do centra…jeli jsme metrem snad přes půl města. Každopádně párty, na kterou jsme jeli, byla super. Celý večer se povedl, ale když jsem k ránu chtěla jet domů, byla jsem přesvědčená, že sednu na metro a za chvilku budu na koleji. Na metro jsem šla s dalšími lidmi, kteří vystoupili na jiné zastávce (tam bydleli) a já pokračovala na autobusové nádraží, odkud se dalo jít pěšky nebo jet autobusem do kopce na kolej, kde jsem bydlela. Jenže já jsem vystoupila na nádraží, které mi připadalo jako ohromné bludiště. Vylezla jsem někde na úplně opačné straně budovy, než jsem měla vystoupit a motala jsem se tam dokola jak vítr v bedně a hlavou mi běhala myšlenka, kam jsem to zas lezla, proč jsem nezůstala v klidu na koleji..a proč jsem vlastně nezůstala rovnou v Čechách…Teď bych hezky v klidu spala, ale néé, já tu bloudim po Lyonu, kde skoro nic a nikoho neznám. Po chvíli jsem se někoho zeptala kde alespoň najdu nějaké taxi. Můj orientační smysl je obecně trochu slabší, obzvlášť v 5 ráno v cizím městě. Takže variantu jít pěšky jsem ihned zamítla. Byla jsem jen kousek od koleje a přitom tak ztracena. Nakonec jsem našla parkoviště s taxi, tak jsem do jednoho nasedla a nechala se odvézt na kolej, kde jsem celá šťastná padla do postele a usnula.

Od tohoto večera jsem se Francouzi a Němkami už tak často nescházela. Ne že bych už se s nimi vidět nechtěla, ale…už vlastně ani nevím proč. Častěji jsem se vídala s Erasmáky. Začalo to tím, že jsem se sešla s mým kamarádem Tomášem z Plzně, který bydlel ve stejném univerzitním areálu jako já, a byl v Lyonu na celý rok. Ten mě následně seznámil se svými kamarády ze školy, s Petrou a Emilem. Petra je také Česka, ale Emil z Arménie. S Emilem byla občas fakt sranda, hlavně když se snažil používat určitá česká slova. A tak jsem se postupně seznámila i s dalšími lidmi. 

Už si vzpomínám, proč jsem se držela více Erasmáků. Nejen, že s nimi byla větší sranda, ale také vyhledávali studentské akce za studentské ceny. Což pro mě bylo přijatelnější po finanční stránce. S Tomášem, Petrou a Emilem jsme nejčastěji chodili do studentského klubu jménem Le QG (kyžé), který byl oblíbený především ze dvou důvodů. Za prvé, každé pondělí bylo tzv. „Happy monday“ a do půlnoci prodávali pivo (0,3l) za 1 euro a za druhé, když si nějaká slečna sundala na baru podprsenku a darovala ji baru, dostala za ni 10 panáků. Tenhle bar měl opravdu pěknou sbírku podprsenek. Mě k tomuhle činu nikdo nepřemluvil, už jen proto, že panáky nepiju. Navíc jsem s sebou ani neměla přebytečné podprsenky. 🙂 Kromě toho, že v tomhle klubu hráli dobrou hudbu, často někdo organizoval hry typu Beer Pong. Takže jste se mohli ve dvojicích zúčastnit beerpongového turnaje. Pokud neznáte, tak se můžete podívat na pravidla například na této stránce, a pak už jen vyzkoušet 🙂  

Občas, než jsme šli do klubu, koupili jsme si pivo a sedli si mezi další spoustu lidí na náměstí Place des Terreaux, o kolo kterého se v Lyonu točí celý umělecký život. Možná nevíte, že ve Francii je večer zakázáno prodávat alkohol, nicméně v  krámku u nějakého Araba (jako v ČR večerka) si ho vždycky můžete koupit. Musíte ale dávat pozor, aby nešla kolem policie. Takže prodavači nemají rádi, když stojíte s alkoholem před jejich krámkem. Někdy jsme ani do města za zábavou nemuseli a udělali jsme si vlastní zábavu jen na koleji.

Během mého pobytu jsem ale měla také tu smůlu, že jsem onemocněla. Nebylo to nic hrozného, ale začalo mě opravdu dost bolet v krku, takže jsem si potřebovala koupit nějaký lék, co mi pomůže. Hned ráno jsem šla do lékárny (kolem osmé hodiny) a zjistila jsem, že lékárna otevírá až v devět. Tak jsem se vrátila na devátou a pořád nic. No jo no, Francie a dochvilnost. Po chvilce čekání jsem šla ke dveřím, z ničeho nic se otevřely dveře lékárny, kde byla ještě tma a najednou začal houkat alarm. Co teď? Šla jsem pryč od dveří, zůstala stát a čekala, co se bude dít. Načež vykoukla nějaká paní z okna, aby zjistila, co se děje. Sdělila jsem ji, jaká je situace a ona jen odvětila, že asi zase zapomněl lékárník zamknout dveře. Asi mu snad i zavolala, protože po chvíli přijel (s půl hodinovým zpožděním) a vypnul alarm. Konec blázince. Já jsem si koupila sprej do krku a šla si lehnout k sobě na pokoj s pocitem úlevy a radosti, že nějaký lékárník vůbec dorazil a že nepřijela třeba policie.

Aby toho nebylo málo, když jsem byla nemocná. Rozbily se mi v pokoji rolety na okně. Byly tam takové ty pevné z venku okna, které se vytahovaly a zatahovaly ruční páčkou. Ta se mi ulomila, zrovna když byly rolety stažené. Takže mě bolelo v krku, nemohla jsem si vyvětrat, v pokoji horko a tma a já psala v těchto stísněných podmínkách bakalářku pod rozsvíceným umělým světlem za bílého dne. Musela jsem to samozřejmě řešit s Dagny (která v pokoji měla bydlet viz článek), která přes kolej sehnala nějakého opraváře, ale měla celkem strach, aby se nepřišlo na to, že tam bydlím já a ne ona. Takže to bylo trochu složité domlouvání. Naštěstí asi za dva dny přišel nějaký pán a vysvobodil mě z té černé komory, tím, že páčku vyměnil. 

Když už mi po pár dnech bylo dobře, nebránilo mi nic v tom zase v pátek večer vyrazit s ostatními do města. Sice už jsem se necítila nemocná, ale sprej do krku jsem chtěla používat pravidelně do doporučené doby, aby se mi nemoc nevrátila. A tak jsem se po večeru ve městě vrátila celkem i včas na kolej a stříkla jsem si jako obvykle sprej do krku. Věřte nebo ne, měla jsem ten večer tak jednu až dvě skleničky vína, ale akce sprej do krku vyvolala nečekanou reakci. Takže než jsem stačila zareagovat, moje večeře skončila v umyvadle. 😀

Zábavných (v dobrém slova smyslu) večerů jsem zažila celkem dost, ale už si všechny tak detailně nepamatuji. A jak jistě víte, některé zážitky mají prostě kouzlo okamžiku, takže se vlastně ani nedají převyprávět. Každopádně nezapomenu na večer, kdy nás jeden kamarád pozval na soukromý večírek. Na večírek jsme dorazili poměrně brzo, takže tam ještě bylo málo lidí. Po chvíli Tomáš odešel na toaletu a podle nějakých plakátů zjistil, že se nacházíme na jakési gay párty. Docela jsme se tomu smáli a rozhodli jsme se, že si ještě popovídáme s hostitelem a pak půjdeme jinam.  Po chvilce mě ale víc pobavila reakce Emila, který vypadal, že má z místa panickou hrůzu.  Pořád opakoval, že nechce být zneužitý nějakým klukem. Když jsem ho viděla a slyšela, smíchy jsem se nemohla udržet. Po chvilce jsme tedy odešli, aby měl Emil klid.

Pobyt v Lyonu byl sice plný dobrodružství, ale nebylo to jen jedno velké dobrodružství. Přes den (když jsem zrovna nepracovala na bakalářce) jsem si užívala procházky po městě a po památkách, krásného výhledu na Alpy a slunečného počasí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *