Grand Canyon a Route 66 – Arizona

Probudili jsme se v indiánském hotelu v rezervaci Mojave ležícím na hranicích Kalifornie, Nevady a Arizony. V klidu jsme se nasnídali, zabalili věci a nasedli do auta s cílem dojet do slavného Grand Caynonu v Arizoně vzdáleného přibližně tři a půl hodiny jízdy autem. Věděli jsme, že asi po hodině jízdy budeme míjet legendární silnici Route 66, takže jsme někde poblíž města Kingman sjeli z dálnice, abychom se alespoň kousek projeli po Route 66. Na místě jsme i zastavili a vyfotili jsme si na památku pár značek.

Když jsme nasedali do auta, uvědomili jsme si, že vzhledem k pozdnímu odjezdu z hotelu, zdržení kvůli zastávce a cestě, která nás ještě čeká, přijedeme do Grand Canyonu asi docela pozdě, ale i tak jsme se rozhodli tam dojet alespoň na západ slunce. Uvědomili jsme si totiž, že návštěvě parku můžeme věnovat i následující den.

Pokračovali jsme v jízdě, ale jak už to tak na amerických silnicích bývá, dlouho jedete stále rovně a nikde žádná benzínka, žádné odpočívadlo ani restaurace. Nám už se samozřejmě chtělo na záchod a měli jsme hlad, což nás přimělo při první příležitosti opět sjet z dálnice a tehdy jsme se nevědomky znovu dostali na Route 66, tentokrát ale do překrásného historického města Seligman. Bylo to jako se vrátit v čase

Město Seligman ležící na Route 66 v severní Arizoně je z východu obklopeno horami, ze západu pouští a severně od něj se nachází Grand Canyon. Bylo založeno v roce 1886 a  zachovává si značnou sbírku architektury související s automobilem a železnicí. Můžete tu vidět například historické obchůdky, vězení nebo automobily.

Po tom, co jsme si tohle překrásné místo prošli a nafotili pár fotek (už si vlastně ani nevzpomínám, co a kde jsme jedli 😀 ), jsme ještě zažili jedno nečekané setkání. Potkali jsme pravého kovboje, který zde žil se svými kobylami. Kromě nás ve městě byla snad jen jedna malá skupinka Asiatů, jinak skoro nikdo. Myslím, že jsme se fotili u nějaké barevné zdi, když k nám přišel, a tak nějak jsme se s ním zapovídali.

Stejně jako většina lidí, které na cestách potkáváme, se nás zeptal, odkud jsme. Poté, co jsme mu sdělili, že jsme z České republiky, začal povíat o tom, jak zná Československo. To by nebylo ještě tak zvláštní, ale on nám prozradil, že měl v Československu předky a jmenuje se Šlechta. Byl to příjemný rozhovor, takže jsem na památku pořídila jeho fotografii, aby mi připomínala, jaká setkání člověk může zažít úplnou náhodou na jakémkoliv konci světa.

Plni nového zážitku a poznání jsme vyrazili konečně do Grand Canyonu. Na cestě nás provázela pouštní krajina a silnice zůstávala stále rovná. Najednou se příroda začala proměňovat a kolem nás přibývaly jehličnaté stromky. Pomalu jsme mírně stoupali a než jsme se nadáli, okolí se proměnilo v horskou, zalesněnou krajinu. Aby toho nebylo málo, po chvilce se v lesích objevily i stopy sněhu. Sníh stále přibýval, ale před Grand Canyonem už ho moc nebylo. Přijeli jsme tam chvilku před západem slunce, zaparkovali jsme auto přímo u jednoho výhledu, vystoupili z auta, udělali jsme pár kroků k výhledu a ten pocit, který mě v tu chvíli naplnil, byl nepopsatelný. Všude bylo bílo a před námi se rozlil dechberoucí výhled na kaňon zabarvený do nespočtu odstínů barev zapadajícího slunce

Jestli jsem s něčím nepočítala, tak to byla přítomnost sněhu. Ale zatímco v Los Angeles neustále pršelo, v národních parcích USA evidentně sněžilo. Bylo to krásné překvapení. Šli jsme se projít jen kousek po zasněžené cestě k dalšímu výhledu z jiné strany. Říká se, že Grand Canynon při každé návštěvě vypadá jinak. Samozřejmě vypadá jinak i v odlišnou denní dobu na základě toho, z jakého úhlu světlo dopadá, ale také i z jaké strany se zrovna díváte. Tenhle Národní park je unikátní pro kombinaci geologických barev a erozních tvarů kaňonu. Je dlouhý 446 kilometrů (skoro jako celá Česká republika), široký 29 kilometrů a hluboký 1,6 kilometrů. Navíc rok 2019 je stým jubileem založení Národního parku Grand Canyon.

Následující den jsme se vydali do Grand Canynonu hned ráno po snídani. Ubytovaní jsme byli v motelu asi hodinu cesty od kaňonu, což je na americké poměry docela blízko. Blíž už byla jen předražená ubytování. Tentokrát jsme auto zaparkovali u příjezdu na velkém parkovišti u návštěvnického centra, jelikož v parku jezdí shuttle busy. Nejen, že je to velice ekologické (jezdí na plyn), ale umožní vám to projít se podél kaňonu pěšky a následně se vrátit autobusem.

Park je možný navštívit z jižní a severní části, nicméně přes zimu byla severní část zavřená. Je tedy rozdělen na South Rim trail a North Rim trail, což jsou dvě hlavní turistické trasy. Předešlý den jsme se podívali na výhledy v prostřední části South Rim trailu u Grandview Pointu a dnes jsme se tedy pro změnu vydali po západní části trailu až k Mojave Pointu. Zažili jsme zase úplně jiné výhledy a navíc jsme potkali i srnky. Srnky jsem viděli následně i z autubusu, protože, jak jsme zjistili, rády se zdržují u silnice.

Nasedli jsme do auta než slunce úplně zapadlo a jeli jsme podél východní části South Rim trailu až k Desert view, kde na nás čekal výhled na kaňon zabarvený ještě více do fialova pod světlem zapadajícího slunce. Odtud jsme navíc mohli vidět i řeku Colorado river. Tímto směrem jsme následně pokračovali za tmy do našeho dalšího ubytování.

Tentokrát jsme měli namířeno do města Page v Utahu. A když jsme si tak poklidně večeřeli někde u cesty v Burger kingu, zjistili jsme, že nám zbývá méně času do konce check-inu, než bychom potřebovali. Před námi byla opět dlouhá rovná silnice uprostřed ničeho a my jsme s pomocí tempomatu dodržovali povolenou rychlost. Čas se ovšem krátil a my jsme jeli čím dál rychleji, když se najednou v protisměru rozsvítily policejní světla. Policejní auto se otočilo naším směrem a hnalo se za auty jedoucími za námi.

Ve zpětném zrcátku jsme pozorovali blížící se světla, já byla čím dál více nervózní a Jan už skoro na pokraji infarktu. Když nás policejní auto pomalu předjíždělo, začali jsme zpomalovat a zajíždět ke krajnici. Ani jeden z nás nevěděl, co za pokutu můžeme čekat (překročili jsme rychlost asi o 20 mil/hod, což je už docela dost), věděli jsme jen, že policie v USA bývá dost nekompromisní. Najednou ale policejní auto zrychlilo a jelo dál. Uff, tak to byla sakra úleva. Policie nakonec zastavila auto před námi…

Check-in na motelu jsme sice nestihli včas, a i když nám z motelu nikdo neodpovídal na sms ani na volání, klíče nám nechali připravené v kaslíku u recepce, a my jsme mohli jít konečně s klidem spát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *