Co můžeme udělat pro to, abychom byli otevřenější světu kolem sebe?

Ať už si toho jsme vědomi či nikoliv, každý z nás žije v nějaké bublině, která je utvářena na základě toho, jak jsme byli vychováni, s jakými lidmi se stýkáme, jaké máme vzdělání, čemu se věnujeme ve volném čase a mnoho dalších faktorech. To, v jaké bublině žijeme, ovlivňuje nejen to, jak vidíme svět kolem sebe, ale i jak ho vidět chceme. Možná to pro někoho může být zcela vyhovující, ale co když se kvůli tomu uzavírá mnohým možnostem?

Jestliže budeme stále uvažovat v podobných zautomatizovaných vzorcích a hodnotit svět kolem sebe intuitivně, nikdy nebudeme moci přijímat svět kolem sebe takový, jaký skutečně je se všemi příležitostmi, které nabízí. Můžeme tohle nějak změnit?

Když se vzdáme našich očekávání, budeme klidnější

Na jednu stranu je přirozené ostatní soudit, jenže si tím zároveň odpíráme možnost lidi skutečně poznat. Totéž platí, když soudíme věci kolem nás. Uzavíráme se, aniž bychom si zjistili více a vytváříme si o skutečnostech spíše iluzi místo pravdy. Pokud je náš úsudek automatizovaný, znamená to, že vlastně fungujeme na autopilota a nejsme stoprocentně přítomni v okamžiku. Pro každého člověka je totiž zcela přirozené jednat intuitivně. Americký profesor psychologie Daniel Kahneman tyto myšlenkové procesy nazývá rychlím myšlením. Tento myšlenkový systém totiž funguje automaticky a rychle, s malým nebo žádným úsilím a bez pocitu vědomé kontroly.

Existuje ovšem i myšlení pomalé, které je spojeno s vědomým prožitkem jednání, volby a soustředění. Když si všimneme, že někoho nebo něco soudíme, můžeme se nad tím pozastavit a místo automatizovaného úsudku se snažit více porozumět. Abychom se zbavili našich předsudků, měli bychom se vzdát i našich očekávání všeho, co nás obklopuje. Když se totiž naučíme přijímat skutečnost takovou, jaká je, nebudeme se zbytečně rozčilovat a nebudeme podráždění nebo frustrovaní, když věci nebudou takové, jaké bychom je chtěli. Místo toho se budeme o něco klidnější.

Věnováním pozornosti svým obavám odbouráme obranné mechanismy

Obranných mechanismů, jež si v průběhu let budujeme při reakcích na nepříjemné a bolestivé zážitky, je mnoho a jsou různorodé. I ty se ale stávají součástí našeho intuitivního jednání, jelikož si neuvědomujeme, že existují. Tím, že se stávají automatické, je těžké s nimi bojovat. Máte pocit, že se u vás v určitých situacích probouzejí obranné mechanismy? Zkuste se naučit je tedy poznat. Když zjistíte, že neděláte určité věci, zkuste se zamyslet, proč tomu tak je. Možná je to právě proto, že jste v minulosti zažili špatnou zkušenost. Stejně tak když zjistíte, že nějakým způsobem ubližujete lidem.

Jednoduše se zkuste zeptat sami sebe proč. Když zjistíte, že se uzavíráte lidem nebo zkušenostem, zeptejte se proč. Možná to chvilku potrvá, ale důležité je v první řadě se naučit tyto momenty identifikovat a časem se vám třeba podaří svůj přístup změnit. Zásadní je uvědomit si jednu věc: žádná situace není identická s jakoukoli minulou událostí, proto je potřeba ji vždy individuálně zhodnotit.

Základem našich automatických obranných mechanismů jsou obavy a strach, které mají největší sílu tehdy, když jsou nevědomě aktivovány v hloubi naší mysli. Strach nám uzavírá okolní svět, zážitky i kontakt s lidmi. Zkuste sledovat své obavy vždy, jakmile se objeví. Když totiž svému strachu začnete věnovat pozornost a upřete světlo na tuto temnou stránku vaší mysli, začne pomalu ztrácet na síle. V tu chvíli získáte svobodu k tomu být více otevřeni novým věcem i lidem.

Upínáním se na velké cíle nám unikají jiné příležitosti

Stanovujete si jasné a konkrétní cíle nebo raději necháváte věci přirozeně plynout? Přestože mi bylo na vysoké škole neustále vštěpováno, že je potřeba stanovovat si při práci malé, dílčí a dlouhodobé cíle, nikdy jsem si tento systém fungování ve svém životě zcela neosvojila. Krátkodobé cíle mi připadají jako skvělý nápad, jednak protože nám pomáhají posouvat se dál a zvyšovat naši motivaci, ale také nám ulehčují plnění našich úkolů. Nicméně pokud jde o dlouhodobé a velké cíle, tady se přikláním spíše k tomu, nechat věci přirozeně plynout.

Jedním z hlavních důvodů, proč od nich upustit je, že když stanovíme cíl, omezíme náš rozsah možností. Například, když řeknete, že chcete za šest měsíců uběhnout maraton, zaměříte se pouze na věci, které jsou potřeba k dosažení cíle. Ale co když vás někdo požádá, abyste s ním šli vyzkoušet surfování, novou inlinovou dráhu nebo třeba zajímavou taneční lekci v době, kdy máte absolvovat trénink na maraton?

Pokud zůstanete upnuti na svůj cíl, možná tím zavřete dveře novým možnostem a třeba už si nevyzkoušíte surfování nebo tanec. Tohle je pouze jeden z příkladů, v praxi ovšem mohou být omezené možnosti mnohem méně znatelné, například když jde o cíle pracovní, kde jsou možnosti mnohem rozsáhlejší. Neříkám, že není dobré stanovovat si jakékoliv cíle, ale jistě není od věci naučit se rozvíjet flexibilitu měnícím se okolnostem každého dne, ne-li každého okamžiku.

Když chceme mít věci pod kontrolou, odpíráme si nové možnosti

Neustále se snažíme mít věci pod kontrolou, ať už lidi kolem nás, sami sebe nebo okolní svět. Cíle, plánování, hodnocení naší práce, očekávání druhých a další. Snažíme se věci ovládat mnoha způsoby. Občas ale zapomínáme, že tahle kontrola je pouze iluze a že to nelze. Bohužel právě i snaha mít věci pod kontrolou je způsob, jak se uzavřít světu. Pokud se snažíme ovládat svět a budoucnost, měníme přirozený průběh událostí, a tím se opět uzavíráme novým příležitostem. Co se stane, když tuto kontrolu opustíme? Je to jednoduché, nové možnosti se otevírají.

Japonský zenbuddhista Suzuki Roshi, který objasňuje zen pomocí příkladů z běžného života, použil k tomuto tématu jednu metaforu: …nebe je tvořeno z určité substance (plynu, prachu, vody,…), ale zároveň je otevřeno tomu přijmout cokoli jiného. Tato „prázdná“ obloha umožňuje věcem, jako jsou například rostliny, aby v ní samovolně rostly. A naše mysl by měla být jako nebe: přijímat věci bez ohledu na to, jaké se nám jeví…

Zaujal vás článek nebo byste k němu rádi něco dodali? Budu ráda za váš názor v komenáři. Stejně tak si můžete přečíst i jeden z mých předchozích článků: Žijeme v době, kdy nemůžeme být šťastní?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.