Barcelona v době koronakrize – část první

Pro některé lidi zážitek z cestování začíná ve chvíli, kdy nasednou do letadla, případně jiného dopravního prostředku, ale pro mě začíná obvykle tehdy, jakmile mám koupenou letenku. A v případě Barcelony to platilo dvojnásob…

Než jsme tyhle letenky koupili, dost jsme se rozmýšleli, jestli to v současné situaci není příliš riskantní, jelikož nelze předvídat, jak se kdo kdy probudí a co si vymyslí. Přesto jsme se ve výsledku shodli, že do konce léta snad žádné omezení nepřijde. A tak jsme to riskli. Jakmile jsme letenky koupili, začala jsem brouzdat pinterestem, přemýšlela nad tím, kam se v Barceloně podívat a pomalu začínala žít dalším dobrodružstvím. Nejistota z odletu dobrodružnost tohoto výletu navíc ještě umocňovala.

Tak přece nás vláda něčím stihla překvapit

Neuplynul ani týden a objevilo se omezení týkající se Španělska – každý, kdo se odtamtud vrátí, musí podstoupit povinně test na Covid-19. No hurá! Tak přece nás vláda něčím stihla překvapit. Ale co naděláme, peníze za letenky ani ubytování už nám stejně nikdo nevrátí, říkala jsem si. A i kdyby jo, asi bych tu cestu stejně zrušit nechtěla. Posledních pár let Barcelona praskala ve švech a odpovídaly tomu i ceny nejen za ubytování. Bylo mi jasné, že navštívit tohle krásné a zároveň hojně navštěvované město téměř liduprázdné, už se podařit nemusí. Navíc jsme sehnali ubytování přímo v centru za skvělou cenu.

Jak se autobus přibližoval k centru města, začínalo pršet

Podtrženo, sbaleno, úspěšně jsme nasedli do letadla a s hlavou v oblacích jsem se nemohla dočkat návštěvy katalánské metropole zalité sluncem. Na letišti v Barceloně bylo minimum lidí, podobně jako v Praze, prošli jsme kontrolou termo kamer, které s největší pravděpodobností nebyly ani zapnuté a zamířili jsme k východu letištní haly. Venku nebylo zdaleka takové teplo, jaké jsem očekávala, ale nenechala jsem se tím rozhodit. Jak se autobus přibližoval k centru města, začínalo pršet. Vystoupili jsme asi 15 minut pěší cesty od našeho hotelu a co nevidím. Na zastávce stáli lidé v rouškách.

Míjeli jsem lidi v rouškách a kolem nás padaly kapky deště

Ještě před odjezdem jsem si na Instagramu prohlížela insta stories, abych zkontrolovala, jak je to s nošením roušek, protože jsem na Googlu neobjevila jasné informace, nehledě na to, že média mohou realitu dost zkreslovat. Podle Instagramu roušky lidé nenosili. Realita však byla jiná. Když jsme šli pěšky po městě, míjeli jsem lidi v rouškách a kolem nás padaly kapky deště, začala jsem propadat lehkému zoufalství a v duchu si říkala, že tenhle výlet asi nebude takový, jaký jsem si představovala. Nechápala jsem, kam se poděli ti lidé z virtuálního prostředí bez roušek.

Chvilku poté, co jsme se ubytovali, pršet přestalo, a tak jsme mohli vyrazit na večerní procházku do města a náladu si trochu zlepšit. Ještě před tím se nám povedlo zavřít okno od pokoje, které už nešlo opětovně otevřít. Z neznámého důvodu bylo totiž na zámek, od něhož jsme neměli klíče. A nikdo jiný také ne. Příhodu se zablokovaným oknem jsem zažila už během svého studentského pobytu ve Francii, tehdy se mi ale rozbily žaluzie (ty pevné) a já byla i bez světla. Naštěstí tady jsme měli alespoň klimatizaci a horkem jsme neumřeli. Klíč se sice nenašel, ale po dvou dnech byl zámek z okna odstraněn. I tak mi stále vrtá hlavou, proč dal někdo zámek na okno, které lže otevít pouze zevnitř…

Sun goes down – masks goes down?

Večer jsme se prošli pouze po bulváru Passeig de Gracia, samozřejmě bez roušky. Přestože ve Španělsku, jak jsme dodatečně zjistili, byly roušky plošně povinné, nikdo se na nás divně a nenávistně nekoukal a nabyli jsme dojmu, že to nikomu nevadí. I když většinu nařízení respektuji, nošení roušek venku podle mého zcela postrádá logiku (o tom, zda jsou roušky spíš užitečné nebo škodlivé by se dalo polemizovat hodiny a ani se k tomuto tématu příliš vyjadřovat nechci). Zejména ve chvíli, kdy všechny restaurace a venkovní terasy fungují bez roušek. Tudíž v okamžiku, kdy jste hostem restaurace, roušku si sundat můžete. A taky když zapadá slunce. Zřejmě. Nabyla jsem dojmu, že čím je slunce níže, tím níže jsou i některé roušky. Za tmy už potkáte i lidi bez roušek.

Během pobytu jsme dokonce několikrát míjeli na chodníku policii a ani jim nevadilo, že roušku nemáme. Myslím, že Španělé byli spíše vděční za to, že nějaké turisty v tuto chvíli vůbec mají. Ve vnitřních prostorách jsme si roušku samozřejmě nasadili. Kromě bizarního nošení roušek v exteriéru, jsem si povšimla, že i některá opatření tu pochopil každý po svém.

Na toaletu jsem se musela propašovat do Five Guys

Například toalety. V obchodech, jako je fnac, Primark apod., byly toalety kvůli opatřením zavřené. Veřejné toalety ve městě však otevřené byly, jenže jich tam zas tak moc není. Stejně tak byly otevřené toalety ve fastfoodech. Takže když jsem byla v Primarku a potřebovala jsem už docela nutně čůrat, musela jsem běžet do Mc Donalda. Tam mě ovšem na WC paní uklízečka nepustila, protože nejsem host. Zkusila jsem neúspěšně Fnac, až jsem se nakonec propašovala na WC do Five Guys s nějakou paní, která tam zrovna šla. Mimochodem, v tomtle podniku dělají fakt skvělý Burgry. Alespoň v Americe tomu tak bylo. Tentokrát jsme ale si nechali radši zajít chuť, protože stejně jako většina podniků v Barceloně i tady měli jídlo předražené. A to už je co říct, když je někde jídlo dražší než v USA…

Tahle doba je prostě zmatená a spousta lidí tudíž taky

A ještě jeden bod, který bych v rámci tamních opatření ráda zmínila, jsou zkušební kabinky. Zatímco Primark zavřel toalety, zkušební kabinky měl k dispozici. Stejně jako všechny jiné obchody, jak jsem si alespoň myslela. Po obchodech jsem sice moc běhat nechtěla, ale přece jen jsem se zastavila v Tezenis, abych si koupila bílou podprsenku. Bohužel Tezenis, obchod se spodním prádlem a plavkami, se rozhodnul kvůli omezením mít zkušební kabinky zavřené. A tak jste vlastně už nevěděli, s čím počítat a s čím ne. Tahle doba je prostě zmatená a spousta lidí tudíž taky.

Druhý den už na obloze nebyl ani mráček

I když první den nezačal příliš vesele, druhý den už na obloze nebyl ani mráček, nejen doslovně, ale i v přeneseném slova smyslu. Předpověď ukazovala ten den 24 stupňů a prvním místem, kam jsme se vydali po svých, byla Sagráda Família. Už je to hodně let, co jsem ji viděla prvně a myslím, že tehdy jsem o ni příliš velký zájem nejevila. Tentokrát jsem ale zůstala stát a zírat, když se objevila za rohem jedné z ulic. Byla nádherná. Mám pocit, že od té doby, co jsem ji viděla naposled, se přece jen něco změnilo. Ale to bychom nebyli my, aby se nám do cesty nepřipletlo ještě jedno omezení…ale o tom až příště 😉 .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.