Barcelona, část druhá: slunce, pláž a Gaudího linie

Ve svém posledním článku jsem zmínila, že druhý den naší návštěvy Barcelony jsme zavítali rovnou k dominantě města, vrcholnému dílu Antonia Gaudí, které nestihl dokončit. Což, jak asi víte, je důvodem, proč lešení a jeřáby představují nedílnou součást katedrály už řadu let. Přestože jsem během svého dřívějšího pobytu ve Francii navštívila snad tisíce gotických katedrál a díky tomu už se za nadšeného fanouška těchto středověkých skvostů nepovažuji, na autorské pojetí katedrály ve stylu katalánského modernismu jsem byla skutečně zvědavá.

Ale proč spěchat? Na rozdíl ode dne příjezdu bylo nádherné počasí, proto jsme měli chuť se ten den jen tak procházet městem a kochat se vším, co nabízí. Návštěvu interiéru Sagrady Famílie jsme tedy odložili na jiný den, až bude pod mrakem, což mělo být podle předpovědi o dva dny později.

Byla neděle a prošli jsme Barcelonu skrz naskrz až na pláž. Ale ještě předtím jsme se zastavili na jídlo. Jednou z věcí, která se mi na tomhle městě líbila, byla široká pasáž pro chodce vedoucí napříč celým centrem. Uprostřed pasáže se nachází spousta restaurací a barů, ale vzhledem k tomu, že Barcelona je žádanou turistickou destinací, ceny jídel tomu také odpovídají. Chvilku trvalo, než jsme našli něco dobrého za rozumnou cenu, ale nakonec se ukázalo, že talíř s kebabem a hranolky je nejlepším řešením. A tak jsme se najedli jen několik metrů od pláže na čerstvém vzduchu pod slunečníkem. Pláže jsou v Barceloně široké a lemovány promenádou, což mi trochu připomnělo Los Angeles. Navíc se tady stejně jako v LA dá na plážích sportovat a nebo se jednoduše procházet.

Vidět zase po pár týdnech moře byl skutečně osvobozující pocit a možná tomu napomohl i fakt, že na pláži se konečně lidé pohybovali bez roušek, vypadali spokojeně a užívali si svojí siestu. Někteří hráli volejbal, jiní se opalovali, další popíjeli letní drink nebo pojídali tapas. My jsme zamířili rovnou k vodě smočit si pro dnešní den alespoň nohy a dopřát si pár krůčků v teplém písku. Vanul svěží vítr, takže písek nebyl příliš rozpálený, a moře bylo příjemně teplé. I my jsme se na pláži zdrželi na jeden drink a nechali se hýčkat se slunečními paprsky. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako by ze mě spadla veškerá zátěž a já se konečně mohla zhluboka nadechnout. Jako by všchno to haló kolem Covidu odvál vítr pryč. A tak jsem si vychutnávala svůj nápoj prožívajíc nesnesitelně krásnou lehkost bytí.

Následně jsme se prošli podél moře až k pláži La Barceloneta, která se řadí mezi nejhezčí a tím pádem mezi nejvyhledávanější pláže v Barceloně. Nachází se tu mimo jiné také netradiční socha Estrella herida (v překladu zraněná hvězda), což je hlavní symbol Barcelonety. Dílo vzdává hold rybářské čtvrti v Barceloně. Jedná se o 10 metrů vysokou sochu složenou ze 4 ocelových bloků, které sedí na betonovém podstavci. Každý blok obklopený skleněnými okny je členěn jako samostatný modul. Zdá se, jakoby tyto kostky překrývly jedna druhou, držěly se náhodou a jakoby s křehkostí tančily.  

Hned následující ráno jsme věnovali návštěvě Parku Güell, kde se opět na každém kroku promítá́ Gaudího rukopis nejen v podobě barevné mozaiky. Park byl původně navržen jako zahradní město a podobně jako v jiných částech města i tady létala spousta zelených papoušků. A ten výhled? Rozhodně jedno z nejkrásnějších míst v Barceloně. A my jsme si ho měli skoro jen sami pro sebe. Pár lidí tu bylo, ale řekla bych, že ve srovnání s obdobím „před covidem“ tu nebyl nikdo.

Zbytek dne jsme se opět procházeli po městě, navštívili jedno z dalšího Gaudího děl jménem Casa Vicens, která je tak trošku schovaná v jedné z místních uliček. Jelikož tento den bylo ještě tepleji než předcházející, rozhodli jsme se zbytek dne strávit na pláži, tentokrát jsme si vzali i plavky, abychom se mohli vykoupat a pochytat trochu bronzu. Jelikož jsem ten den měla zrovna svátek, zašli jsme si ještě večer na tapas a Cavu (španělské šumivé víno) přímo na překrásném náměstí Plaça Reial.

Následující den mělo být pod mrakem a jak jsem zmínila, chystali jsme se navštívit proslulou Sagradu Famílii, nicméně jsme při objednávání vstupenek zjistili jednu velice nemilou věc. Za jiných okolností bychom si lístky koupili s větším předstihem, ale vzhledem k tomu, že Barcelona byla téměř liduprázdná, z nedostatku vstupenek jsme obavy neměli. Na co jsme ale nepomysleli, byla možnost omezení kvůli aktuální situaci. Nevím přesně z jakého důvodu to tak bylo, nicméně vstup do katedrály byl možný pouze o víkendu. Přesně tak. V neděli jsme se procházeli kolem netušíce, že promarňujeme jedinou možnost návštěvy. Čas bohužel vrátit nelze, a tak nezbývalo než vymyslet náhradní plán, jímž byla Casa Milà neboli La Pedrera.

La Pedrera je poslední stavbou, kterou Gaudí dokončil před tím, než se pustil do svého vrcholného díla, Sagrady Famílie. Každý detail budovy je inspirován nejrůznějšími přírodními motivy, jejichž dokonalá struktura Gaudímu umožnila vytvořit systém bez nosných vnitřních zdí. Všechno je organicky zvlněné a zatímco podkroví připomíná labyrint a strop vlny na moři, na střeše najdete antropomorfní komíny, což mají být ve skutečnosti strážci budovy. Samozřejmě i nábytek a každý detail v interiéru odpovídá secesnímu stylu a čerpá inspiraci z organismů, jako jsou například mušle.

Výhled z La Pedrera

Prohlídka je doplněna audio průvodcem, tudíž se tady dozvíte zajímavosti z Gaudího života, i o tom, jak a kde čerpal inspiraci. V podstatě zjistíte, že tento španělský umělec byl fascinován přírodou už od dětství, a jen díky tomu, že ji studoval s dokonalou precizností, dokázal vytvořit tak úchvatné stavby, které nejsou fascinující pouze pro jejich vzhled, ale i pro jedinečnou funkční strukturu. Nejen zvenčí, ale i zevnitř si navíc můžete prohlédnout, jak dokonale Gaudí pracoval s šerosvitem. Díky zvlněným liniím a výklenkům jsou všechny místnosti skutečně zajímavě prosvětlené.

Podkroví La Pedrera
Interiér La Pedrera

Ještě na závěr bych shrnula můj celkový dojem z Barcelony. Po rozhovoru s kamarádkou, která tu žije už 2 roky a se kterou se znám z Erasmu, jsem se dozvěděla, že cenově je Barcelona na žití podobná jako Praha. Platy nejsou převratně vysoké, zatímco nájmy ano, ale lze to tak nějak zvládnout s jednou prací, tedy za předpokladu, že nežijete sami. Oproti Praze jsou tady ale například v centru o dost vyšší ceny jídla. Jak jsem zmínila v předchozím článku, i americká franšíza Five Guys tady byla dražší dokonce než v Americe. A co mě tady bohužel nenadchlo, bylo kafe. Nevím proč, ale kdekoliv jsme si sedli na cappuccino, ani jeden z nás si na něm nepochutnal. A pozor, zjistila jsem, že tady do něj často sypou čokoládu!

Ale jinak je Barcelona neskutečně krásná. Srovnávat ji s Prahou z hlediska památek by asi nebylo adekvátní, přece jen má obojí svoje kouzlo. Památek je v Barceloně spousta a tipy, co navštívit, vám tady nebudu dávat, neboť je jich plný internet. Určitě se ale časem objeví i s tipy na ubytování, cenami a podobně na našem Lowkosťákovi 🙂 .

Přece jen ale jednu velkou přednost oproti Praze tohle město má. A to je moře. Představa, že si po práci místo na Náplavku zajdu na pláž, je úžasná. Myslím, že právě moře a slunce tady vytváří tu jedinečnou atmosféru, která se podepisuje na spokojené a velmi přátelské povaze Španělů. Určitě se sem opět vrátím. A tentokrát snad navštívím i slavnou Sagradu Famílii 🙂 . Níže přikládám ještě pár fotek…

Gotická katedrála sv. Eulálie
Magická fontána Montjuïc
Trhy La Boqueria
Casa Batllo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.